Heidegger, Martin (1889-1976) Německý filosof. Po počátečních studiích theologie, logiky, matematiky a přírodních věd zaměřil Heidegger pozornost na studium filosofie a stal se asistentem Edmunda Husserla, zakladatele fenomenologické školy. Jeho nejznámějším dílem je Bytí a čas (1927). Pro mnohé je Heideggerova pověst zatemněna jeho neslavným sepětím s nacismem za krátkého působení v úřadu rektora university ve Freiburgu v roce 1933, ovšem o skutečný význam této epizody se vedou velké spory.
Heideggeruv přínos k filosofii dvacátého století spočívá v obsáhlém přehodnocení základních ontologických předpokladÚ západního myšlení a v radikálním zkoumání metafysické tradice jako celku. Podobnějako NIETZSCHE viděl západní myšlení počínaje Platónem jako postupný, ale neúpmsný vývoj směrem k soudobému nihilismu, vrcholícímu v rozbujelém subjektivismu vztahu moderního člověka k Bytí. Konkrétně se pokusil nabídnout vyčerpávající kritiku dichotomie subjekt-objekt, jak se rozvinula v tradici západní metafysiky, a o formulování dalekosáhlých důsledků, které má tato idea pro naši civilizaci jako celek (viz také EXISTENCIALISMUS).
Heideggerovým cílem bylo studium nedostatků tradiční ontologie (analýza bytí vůbec); to má nutně dopad na naše hodnocení dějin politického myšlení. Jeho metafysika vedla k odmítnutí tří hlavních tradic politického myšlení, z nichž každá nabízela odlišné chápání člověka a jeho místa v Bytí. První, klasické pojetí, zobrazuje člověka jako bytost v přírodě, avšak také jako bytost, která mli že přírodu racionálně poznávat; politický řád je pak mikrokosmem přirozeného řádu. Jiný přístup, smluvní, vidí člověka obráceného proti přírodě; lidé se musí sdružovat, aby kolektivně vzdorovali tlaku přirozené nutnosti.
Třetí přístup, hegelovsko-marxistický, se snaží smířit svobodu a přirozenost a zobrazuje znovuustavení jednoty mezi člověkem a přírodou jako definitivní završení lidské svobody. Rozdíly mezi těmito třemi přístupy jsou však pro Heideggera méně dliležité než to, co jim je společné: soubor metafysických předpokladů o člověku jako bytosti určitého druhu, která se specifickým způsobem vztahuje ke zbytku Bytí. Odmítnout tyto metafysické předpoklady znamená vyvrátit celou tradici politické filosofie.
Jak může například někdo zakládat své chápání politiky na pojetí LIDSKÉ PŘIROZENOSTI a místu člověka v přírodě, když si není jist, zda je příroda objektem-doménou, pasivně čekající, až bude nazírána, nebo zda je, řečeno Heideggerovým jazykem, historicky zjevenou "sférou odemčenosti"? A jak někdo může zakládat teorii svrchovanosti na pojetí člověka jako bytosti, vstupující svobodně do smluvních vztahů, když není jasný statut lidského subjektu (konkrétně zda lze o subjektu říci, že má transparentní přístup ke své vlastní subjektivitě)? A konečně, jak může někdo chtít smiřovat svobodu a přirozenost, když základní metafysické předpoklady zahrnující subjekt i objekt byly radikálně zpochybněny?
Jsme nuceni znovu uvažovat o kořenech naší tradice úvah o člověku a politice.
Pro politickou filosofii bývá typické, že určité nasměrování přijímá z filosofické antropologie, tedy z nějakého pojetí lidské přirozenosti. Heidegger však argumentoval, že filosofické antropologie převážně selhaly, neudržely se na ontologické rovině a jsou nevědomky ontologicky zaujaté. Ve svém Dopise o humanismu dokazoval, že tradiční chápání člověka jako animal rationale je fatálně poznamenáno metafysikou v tom, že se snaží specifikovat rodovou vlastnost, jež definuje zvláštní třídu bytostí - zvířata "s něčím zvláštním" navíc, jmenovitě duší nebo rozumem (odtud uvažování o člověku jako "syntéze" animal a ratio). Podle něho člověk nemá přirozenost v tom smyslu, v němž to lze říci o objektech přirozeného světa. Všechny politické filosofie založené na definici lidské přirozenosti zpochybnil obviněním, že metafysické determinace lidské přirozenosti nutně nedospívají k autentickému uchopení "lidské podstaty", jež podle něho není konstituována jako objektová doména, specifikující vlastnosti objektů, ale jako "sféra odemčenosti" (zvláštní způsob otevřenosti vůči Bytí).
Heidegger věřil, že osud naší civilizace byl neodvolatelně zformován tradičním, klasickým i moderním filosofickým chápáním člověka a bytí. Dokazoval například, že soudobá aspirace na "planetární vládu" nad zemí a rutinně technologické ovládání přírody je výsledkem chápání člověka jako "subjektu", stojícího proti pasivnímu a poddajnému objektu-světu. Tato dichotomie chápání bytí byla podle Heideggera poprvé obsažena v PLATÓNOVĚ příměru jeskyně v Ústavě, uchovala se v západní metafysice skrze ARISTOTELOVU subjekto-predikátovou logiku a vyvrcholila pak jednak v racionalismu a empirismu (obojímu je společné pojetí sebetransparentní subjektivity), jednak v německém IDEALISMU. Pro idealismus je objekt konstituován aktivitou subjektu: svět je pak produktem lidské vlile a příroda jen pasivně čeká, až bude utvářena lidskou tvořivostí. Heidegger proto zkombinoval kritickou analýzu nejzákladnějších předpokladů starověkého a moderního myšlení s historickou úvahou, jak tyto předpoklady utvářejí každodenní zkušenost moderního světa.
Ačkoli Heideggerovi následovníci nacházeli v jeho myšlení podněty pro své vlastní uvažování o společenském a politickém životě, jejich plný dopad teprve musí být prozkoumán. Vedle dalekosáhlých podnětť1 pro reinterpretaci dějin západní filosofie jako celku vychází nejpřímější přínos Heideggerova díla pro politickou teorii z kritického dotazování jeho pozdějších prací po tom, co sám nazýval "podstatou techniky", tedy po Bytí, které ze všech bytostí činí předměty neomezeného nakládání ze strany lidského subjektu. Heideggerovou vrcholnou myšlenkou je, že tradiční filosofie nemá zdroje potřebné k zápasu s tímto vzdáváním se bytí, a proto se musíme obrátit k novému druhu meditativního myšlení (více poetickému než pojmovému), které podpoří vnímavější vztah k Bytí. RSB

odkazy
Heidegger, M.: Bytí a čas. Samizdatové vydání, knižně připravuje edice OIKOYMENH v roce 1995.
_: Básnicky bydlí člověk, Konec filos(}fie a úkol myšlení, Goje metafysika. OIKOYMENH, 1993.
literatura
Gillespie, M.A.: Hegel, Heidegger, and the Ground of History. Chicago a Londýn: University of Chicago Press, 1984.
Murray, M., ed: Heidegger and Modem Philosophy. New Haven, Conn.: Yale University Press, 1978.